Převzato z časopisu Brána.

V době minulého režimu byli absolventi vysokých škol chápáni jako určitá společenská třída. Byli nazýváni pracující inteligencí, což v různých dekádách socialismu znamenalo různá paušální předznamenání - od potenciálních zrádců ideálů dělnické třídy až po vůdčí elitu státu. Dnešní doba přináší snad více vyvážený pohled na vzdělání. Uvědomujeme si, že samotné studium na VŠ neznamená příslušnost k nějaké intelektuální společenské třídě či elitě národa. Je to jen příležitost k rozvoji schopností, které člověk získal a je jen na něm, zda takovou příležitost dobře využije pro svůj profesní život.

Co však přináší život na vysoké škole z duchovního hlediska? Znamená přijetí na VŠ příležitost i k duchovnímu růstu nebo je to spíše dekret na přicházející duchovní krize? Jak se daří jednotlivým studentům využít poměrně dlouhý čas studia z pohledu jejich víry a služby Bohu? Je to čas zrání nebo naopak hluchý čas ztráty duchovního náboje?

Vysokoškoláci jsou v současnosti velmi silně vytíženi. Zvyšuje se náročnost studia a mnoho studentů musí navíc shánět různé brigády pro spolufinancování svého života na VŠ. I přes náročnost většiny vysokoškolských oborů věřím, že čas studia je ideálním obdobím k formování charakteru služebníků. Může to být čas, kdy se mladí křesťané přetavují ve zralé duchovní osobnosti. Těžko čekat na lepší podmínky pro duchovní růst. Každé další období produktivního věku přinese spíše větší zaneprázdněnost. Život bude spíše sklízet ztoho, co bylo zaseto, než že by dovoloval nějakou lepší přípravu na službu. Bude to sklizeň duchovní plodnosti nebo úhor promarněných příležitostí?

V roce 2000 jsme v Praze zakládali Pražský Tyrannus Hall (PTH) s cílem pomoci studentům k využití času vysokoškolského studia k duchovnímu růstu. Jeden z hlavních důrazů, který se nám vpráci se studenty v PTH osvědčuje, je důraz na společenství či učednickou komunitu. Příčinou mnoha duchovních krizí studentů bývá, že jsou poměrně náhle vykořeněni ze svého duchovního domova a z domova vůbec. Mnoho znich se ze setrvačnosti snaží udržovat iluzi zázemí ve svých domovských sborech, ale podaří se to jen malému procentu z nich. Většinou pokud nenacházejí v místě svého studia přechodný duchovní azyl, stávají se z nich z nich jakoby „duchovní bezdomovci“. Období, které mohlo být příležitostí k růstu, spíše přináší duchovní krize či nárůst individualismu. Ověřili jsme si však, že pokud studenti nacházejí své nové zázemí i v místě svého studia a učí se poskytovat pomoc druhým, tvoří se výborný předpoklad k dlouhodobému duchovnímu růstu.

I další důraz, který si v PTH ověřujeme, se realizuje v kontextu vztahů. Zatímco práce s dorostem a mladší mládeží vyžaduje především duchovní vzory, se kterými by se skupina mohla společně identifikovat, vysokoškoláci potřebují daleko více osobní mentorskou službu. Vidíme, jak čas investovaný do nějakého studenta osobním způsobem, přináší daleko větší užitek než hodiny přednášek. Snažíme se tedy v PTH vytvářet takové prostředí, kde by studenti měli možnost vidět starší služebníky v praktické službě, v osobních zápasech či rodinných vztazích velmi zblízka. Učíme se na nějaký čas „adoptovat“ si studenty a otevřít jim i svůj domov. Snažíme se s nimi sdílet svá vítězství i své prohry.

Máme za to, že pokud jsou naplněny tyto dva důležité předpoklady práce se studenty – zázemí a mentorská služba – přirozeně se otvírá duchovní i lidský potenciál, který Pán Ježíš do jednotlivých studentů vložil. Období studentského života se tak může stát časem přípravy nejen na to, jak se uplatnit na trhu práce, ale i přípravou na celoživotní čas služby Bohu. Jakkoli očekáváme ovoce podobné služby spíše v dlouhodobém horizontu, již nyní za osm let existence PTH můžeme potvrdit, že taková investice přináší své ovoce.

Většina z vás nebude mít podobné možnosti k osobní službě studentům, jako je prostředí PTH, kde se studenty můžeme přímo žít v jedné budově po většinu času jejich studia. Přesto však máme za to, že důrazy, které si v PTH ověřujeme, lze do určité míry pěstovat i v daleko skromnějších podmínkách. I kdyby to znamenalo jen pouhé častější pozvání na oběd někoho z vysokoškoláků k prohloubení vztahů, chtěl bych vás povzbudit – „adoptujte si svého studenta“, je to velká investice do budoucnosti Kristovy církve.